Pojem náboženství

Moderní evropský pojem náboženství (lat. religio) nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská religio také původně znamenala svědomité doržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat na různá náboženství a pro Lucretia už dokonce zamenalo téměř totéž co pověra.

V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle domácích slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium zejména mimoevropských "náboženství" ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech "domorodců", lidí, kteří v dané společnosti žijí (tzv. emický přístup). Také někteří protestantští teologové (Karl Barth a jeho škola) toto označení odmítají, zdůrazňují, v čem se křesťanství od jiných náboženství liší a tvrdí, že je naopak kritikou všech náboženství.

Naproti tomu řada sociologů si všimla společenské funkce náboženství a z tohoto hlediska v nich vidí mnoho společného. Émile Durkheim pokládal náboženství za výraz kolektivní identity skupiny, která si teprve v posvátném uvědomuje sebe samu. Psychologové objevili obdobnou roli náboženství při integraci lidské osoby, pro vznik vztahů důvěry, jako oporu společné morálky a podobně. Jiní autoři - například Rudolf Otto - naproti tomu hledají společné prvky nebo vrstvy různých náboženství: pro R. Otta je to posvátná bázeň, pro M. Foessela "výraz toho, zač dlužíme bytosti-základu" a pro J. Sokola "lidská odpověď na fakt života a existence, který se v náboženství chápe jako dar."

https://www.cirkev-svate-viry.cz/

Tradiční náboženství

Světové názory v náboženství je možno dělit na dualismus jako základ teismu, na monismus jako základ ateismu, popř. panteismu. Pokud věřící věří pouze v jednoho boha, jedná se o monoteismus, pokud ve více, jedná se o polyteismus. Pokud ztotožňují boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu. Panteismu je velmi podobný teopanismus. Na rozdíl od panteismu což je víra, že všechno je bůh, teopanismus tvrdí, že všechno je v bohu, který ovšem existuje i mimo toto "všechno", je tedy vlastně i formou teismu.

Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou židovství (judaismus), křesťanství a islám. Věřící všech těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný - inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají je principiálně. Jejich Knihou je Korán.

Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice. Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním téhož Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách. Henoteismus (řecky heis Theos, jeden bůh), monolatrie (řecky moné latreia - jediné uctívání) či katenoteismus (řecky kath'hena theon, jeden bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších.

Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví - výjimku tvoří snad jen některé menší - však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů.

Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh, podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda. Náboženství se tak jeví hledáním Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který nekonečně transcenduje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné Jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. Materialisté nepřipouštějí, v rozporu s dlouhou duchovní tradicí, existenci jakýchkoli výšších sil.

Věřící připouštějí zneužívání náboženství, ale pozitiva náboženství podle nich převažují nad negativy. Zejména je kladen veliký důraz na morálku, která je v mnoha náboženských systémech velice propracovaná.